Příběh o zdlouhavé léčbě zlomeniny se šťastným koncem.
Byl to obyčejný listopadový (8. 11. 2017) den a nic nenasvědčovalo, že převrátí na čtvrt roku náš život naruby. Jako obvykle jsem po vyjížďce dala svoji klisnu Lauru do výběhu k naší druhé kobylce Lopě, abych v klidu připravila boxy a krmení. Kobyly spolu chodily do výběhu dlouho, pravidelně, nikdy mezi nimi nebyl žádný náznak konfliktu a ani ten den to nevypadlo jinak. Když bylo všechno hotové, šla jsem pro kobyly do výběhu. K bráně na zavolání přišla jen černá, druhou jsem viděla stát v dálce.
Lauru jsem odvedla rychle do stáje, a za druhou jsem se hned do výběhu vrátila. Zjistila jsem, že stojí na 3 nohách, ulevovala zadní levé noze. Byla nakopnutá přímo do hlezna, kde byla vidět tržná rána. Pomalu jsme jí dovedli do stáje, kam mezitím přijel veterinář. Následovalo vyšetření a hlavně rentgen. Ten ukázal velkou spoušť – kosti byly polámané ale trochu štěstí v neštěstí bylo, že nosná kost měla jen prasklinu. Vzhledem k vážnosti poranění veterinář doporučil eutanazii, ale nám se to nechtělo vzdát. Chtěli jsme jí za všechny ty společné roky dát ještě šanci.
Řekli jsme si, že když dokázala dojít z výběhu do stáje těch 500 m tak že zkusíme nohu vyléčit. Koneckonců, že uspat jí můžeme kdykoliv, když by se léčba nevyvíjela dobře nebo kdybychom došli k závěru, že kobyla trpí.
Veterinář tedy naplánoval, co vše je potřeba udělat. V první řadě zajistit fixaci zlomeniny a to, aby kobyla nezatěžovala zasádrovanou nohu. Doktor nám doporučil použití závěsné sítě. Protože se již nějakou dobu známe s panem Čechovským (Koňská záchranka) ihned jsme ho kontaktovali. Ten nás spojil s paní doktorkou, která v té době měla síť volnou k zapůjčení a po krátkém telefonu manžel ihned vyrazil k České lípě pro závěsnou síť. Mezitím veterinář zafixoval nohu do sádry. Síť bylo potřeba upevnit do stropu boxu. Po pohodě s majiteli stáje jsme vyvrtali skrz strop díru a přes ocelový plát jsme do ní upevnili dostatečně robustní oko na zavěšení sítě. Vrtali jsme kobyle nad zády, na hřbet jí padal prach a kousíčky zdiva. Stála a byla klidná. V tu chvíli jsem doufala, že ty měsíce v síti díky svému naprosto úžasnému charakteru zvládne.
Kobylu jsme dali do sítě. Zavěsili jsme jí přes řetězy a malý rumpál, kterým jsme ji mohli zvedat nahoru a spouštět dolu. Tím jsme dokázali trochu pracovat s její váhou a mohla i maličko zatěžovat nohy. Hlavu měla ven z boxu do stájové uličky, aby viděla, co se ve stáji děje. K dispozici měla dvě sítě se senem, každou na jedné straně, a přímo před hlavou kbelík s vodou.
Samozřejmě jsme se báli koliky, otoků nohou, schvácení a spousty jiných komplikací. Nohy jsme jí zabandážovali do termobandáží a chodili jsme za ní dvakrát denně a celou jsme jí pokaždé alespoň půl hodiny masírovali, aby se jí rozproudil krevní oběh. Nohy jsme masírovali Francovkou, celé tělo pak pořádně hřbílkem. Po pár minutách masáže bylo slyšet, jak se rozpohybovává trávení, doslova jí škrundalo v břiše. Bylo to náročné, střídali jsme se, kolikrát jsme chodili za tmy před nebo po práci.
Jedinou komplikací, se kterou jsme se setkali bylo zařezávání popruhů.
Síť byla určená k vyprošťování, ne k dlouhodobému zavěšení, a i když byly popruhy široké, tak se jejich kraje po čase začaly zařezávat v oblasti slabin a do břicha. Vyřešili jsme to tím, že jsme nakoupili spoustu beránků a popruhy obalili. Pomáhalo také trochu povolit rumpál a nechat kobylku, aby se opřela o zdravé nohy, ale to jsme mohli jen krátkodobě. Po celou dobu léčby byla Lopa neuvěřitelně hodná a statečná. Zvládala běžný provoz ve stáji, kdy ostatní koně chodili ven a zase domů, pokaždé nás vítala řehtáním a nikdy neztratila dobrou náladu. To nás přesvědčilo, že naše rozhodnutí je správné a je třeba to dotáhnout do konce tak, aby vše pro ni bylo maximálně komfortní a zvládla to s námi. Ale ona opravdu chtěla. Nikdy to nevzdala, a i když jsme byli unavení nebo zrovna nebyl ideální den, tak nás svou neuvěřitelnou energii vždy postrčila dál. A tak jsme to společně zvládli.
Krmení do kyblíčku měla opravdu jen hrstku – trochu lněného semínka, hrstku vojtěškové řezanky, červenou řepu a minerální směs. Po celou dobu nedostávala žádné léky proti bolesti, aby nohu nezatížila víc, než bylo nutné.
Takto uběhly tři měsíce, během kterých jsme sádru 3x měnili. Po posledním přesádrování ale klisna řekla dost, sádru už ne a začala být opravdu hodně neklidná a měli jsme až strach, že nám ze sítě vypadne. Museli jsme tedy sádru sundat, a ještě dva týdny byla pouze v závěsu, ale už bez sádry, jen se zateplovací kamaší. Po této době jsme se rozhodli síť odstranit. Noha již byla na RTG zahojena a síť už dál nebylo potřeba. Klisna byla opravdu spokojená a s radostí si začala lehat. Nastal ovšem opačný problém – jelikož měla ochablé svalstvo nedokázala se sama zvednout. Nicméně díky její skvělé povaze nepanikařila a každé ráno na nás čekala v leže až ji přijdeme pomoci. Našli jsme si takový postup kdy i jeden člověk ji dokázal pomoci se zvednout a vše bylo v pořádku. V podstatě ihned byla kobylka schopná pohybu v kroku – chodili jsme nejdřív na kratičké procházky – a později už i v klusu. Po nějaké době jsme na ní začali i jezdit a využívali jsem jí na lehké rekreační ježdění. Chodila pod sedlem na běžné procházky a všechno bylo v pořádku. Postupem času ji však začala zlobit druhá noha, která i přes veškerou snahu byla přetížená, a tak jsme s ježděním skončili.
Pak jsme se rozhodli že ji zkusíme připustit. Nemá sice nějaký hvězdný původ, ale má úplně skvělou povahu. Celé roky byla ochotná, pracovitá, a tak jsme si po ní chtěli nechat hříbátko. Ale to se nepodařilo, třikrát hříbě vstřebala, a tak jsme to po čase vzdali.
Teď je Lopě 22 let a užívá si spokojený život. A já můžu s klidem říct, že to všechno stálo za to. Rozhodně netvrdím, že to bylo jednoduché, stálo to spoustu času i peněz, ale ten pocit, kdy za vámi přijde přes půl výběhu a dá vám jasně najevo že je tu s vámi ráda, ten za to prostě stojí.
Foto: archiv společnosti Equiservis, spol. s r.o.
